Díl 2

Zmáčkla jsem číslo osm a vyjela jsem výtahem až k našemu bytu.,odemkla jsem a hned za dveřmi stály rodiče se založenýma rukama a přivítaly mně větou „musíme si promluvit, a hned“ v kuchyni jsme si sedly ke stolu a máma začala“ proč chodíš domů pozdě?máš snad nějakého kluka?“ zamilovaně jsem se usmála a pak jsem řekla „asi jo“ a dál jsem se smála jak debil a máma začala „kdo to je? Kolik mu je?odkud je?“ a já jsem věděla že odpovědět musím, ale nemusím odpovídat pravdivě a tak jsem řekla „jmenuje se Petr, je mu 16 a bydlí kousek od mojí školy“ máma se s touto odpovědí zřejmě spokojila a pustila mně do pokoje.

Druhý den jsme psaly slohovku z češtiny, na téma nejkrásnější věc světa. Zvolila jsem si lásku a psala jsem o tom, i přes to že v češtině vynikám podprůměrně. Učitelka nad mojí prací zírala, říkala že je to skvěle slohově zpracované, nemám tam jedinou pravopisnou chybu a navíc je to prý tak krásné a poutavé že to přečetla celé sborovně a když to dočetla všichni byly zticha. Psala jsem jen to co jsem cítila a věděla jsem že tohle cítí jen málo zamilovaných lidí, že tohle není zamilovanost ale láska. Učitelka si mně o přestávce zavolala a zeptala se „jak si mohla napsat tak skvělou práci?doufám žes to nestáhla z internetu?“ a já jsem neodpověděla jen jsem se zamilovaně podívala ven z okna ta učitelka se usmála a řekla „myslím že to je jasná odpověď“

Po škole jsem mněla rande s Petrem. Byla jsem hrozně nadšená šla jsem rovnou do sadu. Už tam ně mně čekal. Málem se mi podlomila kolena. Je tak krásný, bože určitě musí vidět jak strašně jsem do něj zamilovaná. Co když o to nestojí? Ale né to by se se mnou přece nescházel. Jakmile jsem vylezla nahoru, přišel ke mně a začal mně líbat. Je ůžasný, skvělý, dokonalý ... přešly jsme do sadu a a procházely se, cestou zpět do našeho paneláku mi koupil rudou růži a plyšového méďu. Je ohromně romantický, ve výtahu jsme se musely rozloučit a domů jsem pro dnešek přišla včas. Chvilku jsem se koukala na televizi a pak jsem se dala do učení, už mjsem si pročla přírodopis i literaturu teď dělám němčinu. Pípne mi mobil, podívám se na něj a tam SMS od Petra -přijď dolů do sklepa- sebrala jsem krabici věcí které jsem měla vyřazené, dala jsem jí do igelitky a šla dolů, bylo to chytré protože táta se hned ptl kam jdu a já mu ty věcu ukázala že je nesu do sklepa. Když jsem dorazila  dolů, opět mně políbil a pak mně dlouze obejmul. Najednou zbistřil a řekl ať přejedu kolenem po zdi, nechápala jsem to ale udělala jsem to. Najednou vtrhl do dveří táta, byl očividně zmatený že tam opravdu jsem a ještě víc tím že je tam Petr, než jsem se dala do vysvětlování, Petr se ujal slova " dobrý den pane Mácho, zrovna vysvětluji vaší dceři, že není rozumné chodit do sklepa v tyto hodiny, nefungují žárovky a je zde tma, mohlo by se jí lehko něco stát, zrovna dneska zakopla" a ukázal na mé koleno které díky barvě z omítky vypadalo jako odřené ale ne až do krve Petr pokračoval v proslovu " myslím že není rozumné sem chodit  když je vvenku šero protože sem okny dopadá málo světlay"táta se zamyslel a řekl "to je rozumný názor, Kateřino ukliď ty věci a budeš sem chodit jenom přes den" otočila jsem se a uklidila věci do našeho sklepa, tím jsem i zakryla šťastný výraz v mém obličeji, že táta nic neodhalil. Táta už šel k výtahu, Petr mně lehce objal a šeptl "musíme si dávat větší pozor" ozvalo se hlasité "Katko, sakra kde si to mám čekat sto let?" rychle jsem k němu šla a omluvila se s tím že mi to nešlo zamknout ......