Díl 1

Ahoj jmenuji se Laura a rozhodla jsem se vyprávět příběh, který zatím nikdo neslyšel a nikdo ho ani nikdy slyšet nemněl. Je to jeden z těch příběhů které se nevypráví, přesto však by nemněly zůstat utajené. Jmenuji se Laura Etslerová je mi čtrnáct let, žiji s rodiči v Benešově u Prahy v malém bytě, na sídlišti na okraji města.Mam starší sestru na kterou se můžu vždycky spolehnout, už s námi nežije, ale má malý byt ve středu města, kousek od náměstí, kde bydlí se svým přítelem.

Je den jako každý jiný, vracím se po škole domů, otevřu dopisní schránku která je jako obvykle plná reklamních letáků, mezi nimi však nacházím dopis určený pro mě, nedočkavě ho otevřu je tam napsáno: o tomhle dopisu nikomu neříkej, přijď dneska ve 4 hodiny za zimní stadion za potok nahoru na kopec, neměj strach nechci ti ublížit, já tě miluji“ hrozně mně to překvapilo, mněla jsem strach ale věděla jsem že tam mám jít, že se to má stát, ať už je to dobré nebo zlé. A navíc sem se tam hrozně těšila.

Je půl třetí, jsem hrozně nervózní, nemůžu si vybrat vhodné oblečení. Nakonec jsem si zvolila džíny a bledě modrý top. Nakonec jsem se ve čtvrt na čtyři vydala na cestu. Prošla jsem celým městem až k zimáku, přešla jsem můstek a podívala se na kopec. Stal tam Petr Kučera náš soused, je mu třicet a je hrozně hezký, denně chodí do posilovny takže je v kondici, a v obličeji je hrozně jemný „ahoj Lauro, díky že jsi přišla“ usmála jsem se na něj „ten vzkaz byl od tebe?“ rozmanitě se usmál a přikývl. Když jsem ho viděla, stát na tom kopci, opřeného o strom cítila jsem mravenčení v žaludku, je krásný „pojď ke mně, sem nahoru“ chvilku zaváhám a pak se usměji a lezu nahoru je to dost strmý kopec a chvilkami i skála, můžu kdykoliv spadnout , a v tom lepším případě jenom do potoka v tom horším hlavou na kámen, jak ho tam ale vidím na rizika nemyslím, udělal krok a podal mi ruku, vytáhl mně nahoru „pojď ukážu ti skvělé tajné místo“ vzal mně za ruku a vedl někam mezi stromy dozadu, byl vidět plot a v něm díra, prolezli jsme jí a byl tam obrovský jablečný sad, za ním nějaký rozpadlý dům. Procházeli jsme se a při tom si povídaly, čas ubíhal a nám bylo spolu skvěle asi po třech hodinách jsem ale už musela domů. Šli jsme dolů, k jeho autu a pak jsme jely domů. V autě jsem mu ještě dala svoje číslo, a pak už jsem šla.

Přišla jsem domů a mamka, strachy bez sebe vykřikla „kdes byla?tos nemohla dát vědět?“ nic jsem neodpověděla jen jsem šla do svého pokoje. Přišla mi SMS „kdy se zase uvidíme moc s mi stýská“ usmála jsem se. Připravila jsem si do školy a následně jsem si celý večer psala s Petrem. Zítra máme zase schůzku ale teď už rovnou u plotu do sadu. Hrozně se tam těším, ve škole jsem celý den nedávala pozor, proč taky jsou lepší věci k přemýšlení. Dneska jsem přes město skoro letěla jak se těším, vyběhnu kopec a běžím k sadu. Velmi milým překvapením je že Petr už tam čeká. Jdeme do sadu, je tam připravený piknik, sednu si na deku a on vedle mě čekala jsem krásné odpoledne ale je nutné probrat jisté záležitosti a tak váhavě začnu „Petře?musíme si promluvit“smutně se na mně podívá „já věděl že tohle jednou musí přijít“ a tak jsem začala „moc mi na tobě záleží už teď ale co tvoje žena a co tvoje dcerka, nechci se do tebe zamilovat aby sis potom uvědomil že rodina je pro tebe víc“ Petr se na mně tak úžasně podíval takže kdybych stála asi by se mi podlomila kolena a spadla bych. A po tom řekl „nebudu tvrdit že rodina pro mě nic neznamená Alenu(manželka) mám rád a Lucinku(dcerka) bych nedal ale tebe miluji a to nic na světě nezmění“ usmál se na mně a pohladil mně po vlasech tím mně úplně dostal je tak něžný a milý, je dokonalý potom jsem opět musela domů, jeli jsme autem a ve výtahu jsme se držely za ruce, když výtah poprvé zastavil chytl mně za bradu přitáhl a dal mi něžnou pusu „pa miláčku“ řekl a pak odešel. Slyšela jsem jak se zavřely dveře.